Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Floridskí BRUTALITY boli aj napriek takým deathmetalovým klenotom a míľnikom ako „Screams Of Anguish, „When The Sky Turns Black“ a „In Mourning“ skupinou, ktorej tak trochu chýbalo šťastie, čosi ako BROKEN HOPE v 90. rokoch – nedostali to, čo si zaslúžili, napriek faktu, že hudobne urobili všetko pre to, aby sa stali pojmom. Tieto nahrávky ani po 20 a viac rokoch neznejú zastarano alebo „staroškolsky“, fungujú ako dokonalé príklady death metalu v jeho čistej, kryštalickej forme. Tak či tak mali vždy zapálených fanúšikov, ktorí ich počúvali vyše dve dekády a nemohli sa dočkať výsledku najnovšej, v skutočnosti tretej inkarnácie.
Od roku 2012 sú BRUTALITY opäť medzi nami, v zostave s Jeffom Acressom (basgitara, vokály), Jayom Fernandezom (gitary), Scottom Reigelom (vokály), a všetci traja tu sú prinajmenšom od „Screams...“, a s Rustonom Grossem za bicími, ktorý nahradil pôvodného bubeníka Jima Cokera. Prvou nahrávkou po reunione bolo EP „Ruins Of Humans“, na ktorom bol Jim a ako druhý gitarista aj Don Gates. Potom prebehli vyššie spomenuté zmeny v obsadení, ale EP bolo dosť sľubným náznakom toho, čo môže prísť nabudúce, keďže v týchto dvoch skladbách (titulná je dosť dlhá, takmer „deathmetalový epos“) bola esencia starých zlatých čias viac – menej späť, hoci s istými pochybnosťami o Jimových bubeníckych schopnostiach do budúcnosti. Tie nakoniec vyriešilo jeho nahradenie a od 22. januára 2016 tu máme nový album BRUTALITY po takmer 20 rokoch („In Mourning“ vyšiel 2. augusta 1996).
Aj keď je na CD osem skladieb, „Nové zmŕtvychvstanie“ prichádza len v siedmich dejstvách, keďže tu máme aj cover, bez ktorého by album ako taký bol dosť krátky. Na druhej strane, je to pravdepodobne lepší nápad než nanovo nahrať veci z EP alebo ešte trochu počkať, to je dnes na takrečeno premnoženej deathmetalovej scéne celkom riziko. Aj tak je tento materiál príliš dobrý na to, aby bol ignorovaný, obzvlášť ak vás baví americký death metal v duchu najlepšej tradície, ktorý zároveň znie sviežo a vyspelo. Pretože tu máme všetko, čo na tejto bande máme radi, a „legenda“ svojho ducha oživila na maximum. V prvom rade je tu výborná atmosféra, temná, dramatická, s ťažobou otrávených mrakov nad apokalypsou bičovanou Zemou. Vyjadruje ju ťažké znenie, typické pre deathmetalovú scénu 90. rokov, plné potemneného priestoru a bez nejakých rušiacich plastových pachutí.
BRUTALITY sú zvukovou búrkou v najlepšom floridskom duchu, kde všetko od gitár cez vokály a basgitaru až po prácu bicích znie na úrovni. Pokiaľ ide o hudbu, znie death metal plný variabilných temp, od náklepov po veľmi náladové pasáže, BRUTALITY hrajú mix tradičného, brutálneho i atmosférického kovu smrti, posilnený vynikajúcimi gitarovými harmóniami a sólami „nie z tohto sveta“, vďaka ktorým bola kapela vždy cenená. Skladby sú veľmi pestré a dobre zložené, ak ste vyrastali na death metale zo „Zlatého veku“, vaša spokojnosť je zaručená. Scott má stále úžasné hrdlo, jeho vokály sú dostatočne hlboké – hlbšie než kedysi –, silné a zrozumiteľné, je deathmetalovým vokalistom, schopným zafarbiť svoj hlas hnevom, agresivitou, temnotou a hocičím iným, čo potrebuje akákoľvek nálada v hociktorej pasáži skladby.
Ďalšou „pridanou hodnotou“ je prítomnosť mnohých polo-inštrumentálnych úsekov, postavených na silných melódiách, a to všetko dokopy dáva veľmi dobrý album aj bez prevzatej skladby. Tu však máme „Shores In Flames“ od BATHORY a osobne si myslím, že Quorthon by bol potešený a možno prekvapený, ako dobre môže túto veľmi epickú a „do kosti vikingskú“ skladbu zahrať a pochopiť americká deathmetalová skupina. Hudobne to celkovo fakt nie je žiadne „vráťte sa do hrobu“, nech BRUTALITY chuť do „boja“ vydrží čo najdlhšie.
1. Sea Of Ignorance
2. 48 to 52
3. Fatal Cure
4. Tribute
5. Perpetual Resolution
6. Barbarically Beheaded
7. Shores In Flames (Bathory cover)
8. End Of Days
Diskografie
Sea Of Ignorance (2016) Ruins Of Humans EP (2013) In Mourning (1996) When The Sky Turns Black (1994) Screams Of Anguish (1993)
DALŠÍ INFORMACE
Vydáno: 2016 Vydavatel: Repulsive Echo Records Stopáž: 39:41
Predchozi ep "Ruins..." mi sedlo jako zadnice na hrnec sice o neco vice, ale cerstvou novinku posloucham tez s velkou chuti. Mimochodem cover od Quorthona je urcite jedna z nejlepsich predelavek Bathory, co kdy vznikla.
P.s.: a pristi desku bych poprosil o neco drive, protoze si nejsem jist, jestli za tech 20 let tady jeste vubec budu...
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.